ne jen o dobrmanech 2
Sibiřský husky
(hasky, Arctic Husky, Siberia Hund)
Povaha plemene
Husky je věrný kamarád s velkou chutí do života. Rád si hraje s dětmi a je přátelský i k ostatním lidem a psům. Není vhodný jako hlídací pes. Nezapře svůj temperament energického psa, ani svůj divoký původ. Jeho aktivní a pracovitý přístup k životu ovlivní i chování jeho majitele. Má velmi atletickou postavu a je menší a lehčí než většina ostatních tažných plemen. Překypuje energií, kterou musí do posledního dechu celou využít. Pokud mu to není umožněno, nebude nikdy šťastný. Dokonce i jídlo stojí až na druhém místě. Husky si rád dopřeje s volností související lov. Jeho lovecký pud mu je velmi vlastní. A po svých předcích jen zřídka štěká, zato tím více se jako vlk dorozumívá vytím.
Popis sibiřského huskyho
Husky je velmi elegantní pes. Má velmi souměrnou a kompaktní stavbu těla. Má silný hřbet s hřbetní linií vodorovnou od kohoutku k zádi. Je středně dlouhý, což je pro tažného psa, který má páteř vystavenou velkým tlakům a namáháním, velmi důležité. Pevná bedra, která přímo vybízí k saňovým popruhům, jsou užší než samotný hrudní koš s mírným zvýšením střední linie. Silný hrudník není příliš široký. Hrudník končí za lokty, přesně v úrovni předních nohou. Žebra jsou dobře klenutá a na bocích plochá, aby mu umožňovala plynulý pohyb. Kostru má husky velmi pevnou a silnou. Proto mu příroda nadělila i velmi silné a rychlé svalstvo. Jeho ocas je po způsobu ostatních špiců stočen směrem na hřbet. Jen když je v klidu, má ocas svěšen dolů. Středně velká hlava má průměrně dlouhou partii čenichu a nevýrazně vyznačený stop. Uši jsou trojúhelníkového tvaru a osrstěné, aby odolaly i vysokým mrazům. Má je vysoko postavené. Nikdy ne svěšené. Oči mohou mít barvu hnědou až světle modrou. Toto plemeno může mít každé oko jiné a tato zvláštnost je u něj celkem běžná. Srst je hustá, bohatá a středně dlouhá. Husky má měkkou podsadu, která zabezpečuje teplo a hrubší, delší krycí chlupy. Barva srsti je velmi různá a to od černé až po sněhově bílou. Typická je černo-bílá a šedivo-bílá variace. Srst má i zespoda na packách, to aby se neklouzal a dopadal měkce. Velmi jasné linie jeho obličejové masky působí vznešeně.
Velikost feny je v kohoutku 50,5 - 56cm a u psů je 53,5 - 60cm. Váha u feny je v rozmezí 15,5 -23 kg a u psů je 20,5 - 28 kg. Dožívá se až 13 let.
Klasifikace FCI
Sibiřský husky patří podle standardu FCI do skupiny - Špicové a primitivní typy, sekce1 - severští saňoví psi. Číslo standardu je 270/ 02.02. 1995 (USA). Oficiální zkratka v ČR je SH.
Základní péče o psa
Husky potřebuje dostatek pohybu a pracovního vytížení, proto není vhodný do měst, kde ho ve volném pohybu nebo pracovních povinnostech hodně věcí omezuje. Nezbytně potřebuje fyzickou zátěž. Ideální pro něho je celoroční pobyt venku. Zima mu nevadí. Spíš naopak! Krmit by se měl jemu vhodnými krmivy (běžné granule, maso, ..). Musíme dbát o jeho atletickou postavu, proto by jsme ho neměli překrmovat, což v mnoha případech ani není možné. Nadváha mu není vlastní. Při línání srsti, dvakrát do roka, mu vypadává celá podsada. Zvláštní péči musíme věnovat jeho huňatému ocasu. Jinak srst během roku nepotřebuje zvláštní péči. Už jen samotné hrabání a následné ušpinění od hlíny mu pomáhá si srst udržet čistou.
Výchova je složitá a vyžaduje velmi přísný a jednotný přístup okolí. Násilím nezmůžeme nic, vhodnější jsou proto odměny a motivování. Systematičnost výchovy je samozřejmá. Důslednost, trpělivost a vytrvalost jsou nezbytnou vlastností každého dobrého pána.
Historie plemene sibiřský husky
Husky pochází ze Sibiře z okolí řeky Kolymy. Zde si ho vyšlechtili již v pravěku obyvatelé těchto nehostinných končin - Čukčové. Jejich kočovný způsob života vyžadoval spolehlivého pomocníka a oddaného kamaráda. Sloužil jim především jako tažné zvíře jejich saní, ale také ho využívali k lovu. Pravděpodobně se vyvinul z tehdy velmi využívané Lajky, která se chovala na severu obou kontinentů. Teprve v 19. století huskyho náhodou objevili obchodníci s kožešinami na Aljašce a v roce 1909 se dostal do Ameriky.
Obrovskou popularitu získal sibiřský husky v polovině dvacátých let našeho století. V zimě 1925 vypukla v Nome, středisku zlatokopů na Aljašce, epidemie záškrtu a bylo tam nutno co nejrychleji dopravit sérum. Nor Leonhard Seppala se svým spřežením sibiřských huskyů překonal 300 km ve sněhové bouři a dovezl léky právě včas. Na památku této události se dodnes jezdí nejdelší závod saní tažených psy, Iditarod, na trati Anchorage-Nome, tedy více než 1930 km (běh Iditarod).
Za druhé světové války byli používáni pro záchranou a pátrací službu. Dnes je velmi oblíben především v Kanadě a USA. V dnešní době je především dalším členem rodiny nebo se využívá na závody psích spřežení. Jméno husky dali plemenu Evropané podle pejorativního pojmenování Eskymáků. Název husky se někdy používá i pro eskymácké psy, kteří žijí v Grónsku, Labradoru, na Aljašce a v severní Kanadě. Správné pojmenování je však eskymácký pes.
- FCI
- Špicové
- Využití
- Severská plemena
- Velikost
- Velká plemena
- Původ plemene
- Sibiř
- Výška v kohoutku
- 50,5 – 60 cm
- Hmotnost v dospělosti
- 15,5 – 28
- Věk
- 13 let
- Délka srsti
- dlouhá
- Péče o srst
- nepravidelná
- Vztah k dětem
- velmi dobrý
- Vztah k ost. zvířatum
- velmi dobrý
- Náročnost na výchovu
- náročný
- Náročnost na pohyb
- velmi náročný
- Vhodné prostředí
- jakékoliv
- Využití psa
- společník
- Časová náročnost
- půl dne
Aljašský malamut
(Malamut, Alaskan Malamute)
Povaha plemene
Malamut je společenský, přátelský, dobrosrdečný a laskavý pes. Je velmi hravý a v dospělosti důstojný. Dokáže být také poměrně tvrdohlavý. Je to krásný pes, který je věrný svému majiteli. Snáší se dobře s dětmi. Vyznačuje se svou odolností a spolehlivostí. Je to pes jednoho pána. Od mládí je dobré ho navykat na kontakt s jinými psy, je totiž dominantní a může vyvolávat rvačky.
Popis aljašského malamuta
Výška psa v kohoutku je 63 cm, u fen je to 58 cm. Váha psů se pohybuje od 39 do 40 kg, u fen 30 až 34 kg. Srst má malamut středně dlouhou a hustou a ta ho ochraňuje v jakémkoliv počasí. Tento pes má silnou kostru s mohutnou skladbou svalstva. Jeho tělo je prodloužené, má silný krk, hlubokou hruď a rovná záda. Končetiny jsou silné a pevné. Hlava široká, velká, čumák protažený a objemný. Oči malamuta jsou tmavé, mandlového tvaru. Uši má stojaté, trojúhelníkové. Čenich je většinou černý. Ocas je položený vysoko a v klidovém stavu se otáčí se na záda. Barva srsti je našedlá až do barvy černé, někdy může být zlatavá až hnědá. Břicho a spodní část končetin jsou bílé. Pro souvislé zabarvení je povolena pouze bílá barva. Průměrný věk malamuta je 13 let.
Klasifikace FCI
Podle standardu FCI (Mezinárodní kynologická federace) patří malamut do skupiny III. - špicové a primitivní typy, sekce l - Severská tažná plemena (bez pracovní zkoušky). Oficiální zkratka v České republice je AM a číslo standardu je 243/1995 (USA).
Základní péče o psa
Srst malamuta je třeba pravidelně pročesávat. Mimo línání, stačí 1x týdně kartáčovat. Při ušpinění, stačí srst vykartáčovat. Jestliže budete svého psa koupat, tak pomocí kvalitního šamponu pro psy. Srst se nestříhá ani netrimuje, pouze se odstraňují přerostlé chlupy mezi polštářky na tlapkách. Dále je nutné udržovat drápky ve správné délce, kontrolovat tlapky, čistotu uší a zdraví zubů. Zvýšenou péči věnujte i očím, tmavé skvrny po slzách, se odstraňují speciálními přípravky. Také je nutné sledovat změny v hybnosti psa, malamuti jsou náchylní na dysplasii kyčelních kloubů.
Výchova malamuta musí být včasná a důsledná. Pes musí pochopit, kdo je pánem. Tento pes není vhodný pro služební výcvik, ale základní výcvik poslušnosti by měl zvládnout. Začít s výcvikem by se mělo okolo 12-ti měsíců, po dokončení fyzického vývoje psa.
Malamut je pes společenský, má rád svobodu, vzduch a celoroční ubytování venku. Kotec nemusí být zateplen. Nesnáší suchý vzduch. Může se pohybovat i v domě, v chladnějších prostorech.
Tento pes potřebuje opravdu hodně pohybu. Jeho majitel by měl být sportovně založený. Malamut je skvělý společník při jízdě na kole, joggingu, ale také plavání je mu vlastní. Nejpřirozenější je pro něho práce v zápřahu. Malamut vyniká vytrvalostí, nikoliv rychlostí. Nejlépe mu vyhovují závody na dlouhé tratě.
Historie plemene aljašský malamut
Toto plemeno pochází ze severozápadní Aljašky. Bylo chováno původními obyvateli Mahlemuty. Malamut byl používán k lovu a tahání nákladů. Na konci 19. století, s příchodem osadníků a nástupem zlaté horečky, nastal pro toto plemeno počátek zániku. Zlatokopové si našli zálibu v závodech psích spřežení a místní psi byli příliš pomalí. Z tohoto důvodu zájem o malamuty upadal. Naštěstí ve 30. letech 20. století začali příznivci této rasy s čistokrevným chovem. V současnosti je plemeno malamut velmi oblíbeno v USA a Kanadě jako rodinný společník, saňový pes a partner pro sportování.
Český fousek je oblíbený především u myslivců. Je to velice klidný a poslušný pes. Je také inteligentní, aktivní a houževnatý. Miluje pohyb. Svému páníčkovi umí český fousek projevovat náklonnost, je přítulný. Umí se přizpůsobit a je učenlivý a snadno vycvičitelný. Na škodnou umí být patřičně ostrý a vydrží i náročnější klimatické podmínky. Český fousek je středně velký pes s dobře vyvinutými svaly. V kohoutku měří 60 až 66 cm, fena 58 až 62 cm, váha se pohybuje mezi 28 až 34 kg nebo 22 až 28 kg. Český fousek je pes čtvercového formátu. Má dlouhou, užší hlavu se suchou tlamou a charakteristickým vousem na čenichu, na bradě a nad očima. Má tmavé oči s inteligentní výrazem a výrazné nadočnicové oblouky dodávající hlavě hranatý vzhled. Uši má vysoko posazené a přiléhající k lícím. Krk je pevný, silný a středně dlouhý. Hrudník má oválný s dobře vyvinutým předhrudím. Končetiny má český fousek rovné a dobře osvalené. Silný ocas se zkracuje. Český fousek má tři druhy srsti. Hebká a hustá podsada, dlouhá asi 1,5 cm, chrání fouska během chladnějších období před vlhkostí, v teplých měsících se skoro ztrácí. Krycí srst měří 3 až 4 cm, je rovná a přiléhající. A konečně štětinaté a hrubé pesíky, dlouhé 5 až 7 cm, které fouskovi vyrůstají na hrudi, pleci a slabinách. Barvu má český fousek světlou s tmavými plotnami nebo bez nich, nebo může být hnědý s prokvetlými světlými znaky na hrudi a dolních částech končetin, je známa také čistě hnědá varianta. Český fousek se dožívá průměrně 12 až 13 let. Podle Mezinárodní kynologické organizace (FCI) je český fousek zařazen do skupiny VII. - Ohaři, přinašeči a slídiči, sekce 1 - Ohaři, s pracovní zkouškou. Oficiální zkratka v ČR je CF. Původní využitím byl lovecký pes. Je to všestranný ohař vhodný pro práci v lese, na poli i ve vodě. Může pracovat i jako barvář. Dnes je chovaný také jako společník. Český fousek není mimořádně náročný pes. Potřebuje především pohyb a je vhodnější chovat jej na venkově a dopřát mu velký výběh nebo pravidelné procházky. Český fousek patří ke starým českým plemenům. Byl vyšlechtěn z německých hrubosrstých a krátkosrstých ohařů už v polovině 19. století. Od svého počátku byl český fousek velmi oblíbený. Jeho standard byl vydán už kolem roku 1880. Postupně se jeho obliba rozšířila i za hranice naší země, FCI jej však uznala až po roce 1960. Československý vlčák je velmi temperamentní, vytrvalý a aktivní pes milující pohyb. Je odvážný, neohrožený a po svém původci vlkovi si uchoval nejen bystré smysly, skvělý orientační smysl a výborný čich, ale také sklon k nedůvěřivosti. Československý vlčák je přizpůsoben k životu ve všech povětrnostních podmínkách, nevadí mu horko, zima ani vlhko. Je proto vhodnější ho chovat venku, nejlépe s velkým výběhem. Svému páníčkovi je československý vlčák bezmezně oddaný, je učenlivý, ale výchova vyžaduje zkušenosti a trpělivost. Téměř neštěká, projevuje se vytím, případně kňučením. Československý vlčák je středně velký až velký pes, který stavbou těla, barvou i osrstěním nezapře svůj vlčí původ. Má také typickou pružnou chůzi vlka. V kohoutku měří více než 65 cm, fena asi 60 cm, váží kolem 25 kg. Československý vlčák má souměrnou hlavu s podlouhlým čenichem, suchou tlamou a s typickýma úzkýma vlčíma očima jantarové barvy. Jeho čelisti jsou silné, zuby dobře vyvinuté, nůžkový skus. Uši mají trojúhelníkovitý tvar a jsou tenké a vzpřímené. Krk je suchý a dobře osvalený, pes musí bez námahy dosáhnout čenichem na zem. Tělo má obdélníkový tvar s pevnou konstitucí, dobře osvalený. Hrudník je souměrný a prostorný, břicho je pevné, vtažené, slabiny má lehce vpadlé. Končetiny jsou rovné a pevné, ocas svěšený, při vzrušení jej vztyčí srpovitě nahoru. Je pro něj typický lehký klus. Srst má československý vlčák rovnou a uzavřenou, barvu může mít žlutošedou nebo stříbrošedou, typická je pro něj světlá maska na hlavě, krku a hrudi. Na zimu mu narůstá mohutná podsada. Podle Mezinárodní kynologické federace (FCI) je československý ovčák zařazen do skupiny I. - Psi ovčáčtí a honáčtí , sekce 1. - Ovčáci s pracovní zkouškou. Oficiální zkratka pro ČR je CSV. Využití - jako všestranný pracovní pes. Zemí původu je bývalé Československo, dnes je považován za plemeno slovenské. Československý vlčák je náročné plemeno, které vyžaduje zkušeného kynologa. Potřebuje kvalitní výcvik a jeho výchova není jednoduchá. Může být velmi nedůvěřivý. Není vhodné jej chovat v bytě, potřebuje výběh. Feny hárají pouze jednou do roka. Jedná se o nové plemeno vzniklé křížením německého ovčáka a karpatského vlka. S pokusy se začalo v 50. letech s cílem vyšlechtit psa, který by byl stejně odolný a silný jako vlk, ale nebyl by tak nedůvěřivý a plachý. Potomky bylo možno odchovat jak ze spojení psa a vlčice, tak vlka a feny. Uznán FCI byl v 80. letech. Byl určen především pro armádní účely. Slovenský čuvač je velice dobrý společník. Miluje všechny členy rodiny a svou lásku rozděluje mezi všechny členy rodiny stejnou mírou. Hodí se tedy jako rodinný společník, ale především je to hlídací a strážní pes. Je velice inteligentní a samostatný. Slovenský čuvač je ostražitý, bystrý a nebojácný. Slovenský čuvač má mohutnou konstrukci. Má velkou hlavu s širokým čelem. Uši má nasazeny v úrovni očí, středně dlouhé, ke konci se zužující. Srst na uších se směrem dolů zkracuje. Nos má černý, oči velké, tmavé, mandlového tvaru s černou linkou a velice dobráckým pohledem. Ocas slovenského čuvače je huňatý, svěšený. Srst je středně dlouhá, huňatá a hustá, splývající v hustých pramenech. Na končetinách a hlavě je krátká a splývající. Barva srsti je čistě bílá. Pes je v kohoutku vysoký 62 až 70 cm, fena 59 až 65 cm. Váha psa se pohybuje v rozmezí 36 až 44 kg, u feny to je 31 až 37 kilogramů. Toto plemeno není uznáno v Anglii oficiálním standardem, na Slovensku je číslo standardu 142/04.06., oficiální zkratka v ČR: SC. Srst slovenského čuvače potřebuje pravidelnou údržbu, nikoliv však každodenní. Občas psa pročešeme kartáčem. Pokud je pes v období línání, srst kartáčujeme častěji, abychom odstranili starou odumřelou srst. Protože je to pes pastevecký, potřebuje mnoho volného pohybu a bude nám vděčen za dlouhé procházky. Slovenský čuvač je pes, který nemá rád samotu, proto ho nenechávejte dlouho samotného. Pokud však není možný neustálý kontakt s rodinnými příslušníky, vystačí si i se zvířecími kamarády. Slovenský čuvač byl vyšlechtěn v horských oblastech bývalého Československa. Jako předka čuvače, jak uvádějí některé prameny, můžeme uvést psa pocházejícího z Kavkazu, Pyrenejí a Alp, který byl velmi podoben stavbou těla i zabarvením srsti. Na stráních těchto hor se objevil již před 30000 lety. Konkrétnější stopy slovenského čuvače však byly zaznamenány v horách slovenských a Beskydech. Zde tento pes sloužil jako průvodce, ochránce a hlídač stád ovcí. Vzhledem k jeho samostatnosti a vysoké inteligenci byl používán i jako pes doprovázející tehdejší strážce hranic. Už tehdy se slovenský čuvač (tedy jeho předchůdce, neboť toto plemeno vzniklo až o něco později) začal rozšiřovat do podhorských oblastí. A to díky lázeňským hostům, kteří se při svých vycházkách do hor zastavovali u salaší a kupovali ovčí sýr. Právě tam je okouzlovala nádherná štěňata s hustým bílým kožíškem. Nebylo tedy výjimkou, když si na konci svého pobytu odváželi z lázní i štěňátko čuvače, které od bači zakoupili. Vzhledem ke své výjimečnosti (především dlouhé bílé srsti) pak byli tito psi považováni za luxusní plemeno. Bílé zbarvení srsti je pro pasteveckého psa velice důležité, protože pro jeho dobrou viditelnost v terénu nebyl zaměňován při lovech za lovnou zvěř, byl snadno rozeznán.
Povahu svatobernardského psa (bernardýna) asi nejvýstižněji charakterizuje slovo dobrák. Tito psi se chovají přátelsky a téměř ochranářsky ke všem živým tvorům. Tedy alespoň do chvíle, než vycítí případné špatné a zlé úmysly. Celosvětově proslavený je u svatobernardského psa jeho dojemně mateřský vztah k dětem. Současně ale tito psi patří mezi extrémně citlivá plemena, která těžce snášejí tvrdá slova, křik a napětí v rodině, a v případě potřeby neváhají zasáhnout ve prospěch utlačovaného a slabšího člena domácnosti. Bernardýn je impozantní svalnatý obr, což ale ještě více zvyšuje jeho osobité kouzlo. Svatobernardský pes je znám v krátkosrsté i v dlouhosrsté varietě. Krátkosrstí psi mají přiléhavou patrovou srst. U dlouhosrstých je délka srsti střední, je mírně zvlněná a nesmí být kudrnatá, přičemž na ocase a na nohou je srst delší. Přípustné barevné variety plemene svatobernardských psů - povoleny jsou nejrůznější odstíny hnědožluté, červené ve spojení s bílými znaky, které jsou ale přesně stanoveny. Kohoutková výška psů je nejméně 70 cm, u fen je to 65 cm. Hřbet svatobernardského psa je extrémně široký, hrudník je rovněž široký a hluboký. Ocas je mohutný, těžký a je nošen svěšeně, špička se může mírně stáčet vzhůru. Končetiny jsou zaúhlené a velice masivní. Široký a silný krk přechází v impozantně stavěnou, obrovskou hlavu. Tlama je spíše hluboká a široká. Uši má svatobernardský pes jen středně velké, ale vysoko nasazené a svěšené volně podél hlavy, čímž hlavu opticky ještě více rozšiřují. Oči jsou střední velikosti a tmavé barvy. V průměru se bernardýn dožívá 11 let. Chov svatobernardského psa je náročný po stránce finanční, z hlediska prostoru ale i zodpovědnosti budoucího majitele, který by se měl být dobře vědom specifických nároků tohoto plemene. Vše, co se týká chovu svatobernardského psa, lze bez zaváhání nazvat zvláštními nároky. V době růstu je toto plemeno nesmírně náročné na kvalitu stravy, zároveň se do období plné dospělosti v žádném případě nesmí pohybově přetěžovat, protože celý pohybový aparát je již extrémně zatížen velmi rychlým růstem. Strava nesmí být ani v dospělosti ochuzena - mělo by to těžké zdravotní následky. U krátkosrsté variety plemene není péče o srst nikterak náročná, u dlouhosrsté variety je srst třeba nejméně dvakrát týdne kartáčovat a česat. Svatobernardský pes se dá poměrně snadno vychovat i vycvičit, nicméně základním předpokladem je dostatečná včasnost. Dospělý pes vás, aniž by to sám jakkoliv pocítil, za vodítko odvleče, kamkoliv se mu zachce, pokud je nedostatečně vycvičen. Jednotvárný a příliš direktivní výcvik se pro toto plemeno nehodí. Bernardýn patří mezi výjimečná plemena, a hodí se proto také pro výjimečné majitele, kteří nebudou litovat finanční, časové a citové náročnosti chovu. Pro psychicky labilnější zájemce se bernardýn nehodí. Ve středověku procházela přes území dnešního Švýcarska římská vojska, která po sobě krom jiného zanechala specifický druh psů, zvaných molosové. Tito předchůdci svatobernardského psa byli po té dlouho chováni a šlechtěni v téměř naprosté prostorové izolaci ve švýcarském klášteře sv. Bernarda. Pravděpodobným křížením s novofundlandským psem a dánskou dogou vzniklo zcela svébytné a jiným psům zcela nepodobné plemeno svatobernardských psů. Prvním skutečným chovatelem byl pan Schumacher, který vedl záznamy o své chovné skupině a psům vytvářel rodokmeny. První švýcarská plemenná kniha byla založena v roce 1884.
Český fousek
Povaha plemene
Popis českého fouska
Klasifikace FCI
Základní péče o psa
Historie plemene český fousek
Československý vlčák
Povaha plemene
Popis československého vlčáka
Klasifikace FCI
Základní péče o psa
Historie plemene československý vlčák
Slovenský čuvač
(Slovakian chovach)
Povaha plemene
Popis slovenského čuvače
Klasifikace FCI
Základní péče o psa
Historie plemene slovenský čuvač
Bernardýn - Svatobernardský pes
Povaha plemene
Popis bernardýna
Základní péče o psa
Historie plemene bernardýn
- Využití
- Služební plemena
- Velikost
- Velká plemena
- Původ plemene
- Švýcarsko
- Výška v kohoutku
- 61 - 95 cm
- Hmotnost v dospělosti
- 50 - 91 kg
- Věk
- 11 let
- Délka srsti
- krátká, střední
- Péče o srst
- pravidelná
- Vztah k dětem
- velmi dobrý
- Vztah k ost. zvířatum
- velmi dobrý
- Náročnost na výchovu
- náročný
- Náročnost na pohyb
- náročný
- Vhodné prostředí
- předměstí, venkov
- Využití psa
- společník
- Časová náročnost
- půl dne
Cane Corso
Cane corso (nebo také Italský Corso pes)
Povaha plemene
Cane corso je pes velmi odvážný a tvrdě brání svého pána a jeho rodinu. Nikdy však nezaútočí jako první. Je výborným hlídacím psem, který tomuto k účelu nepotřebuje speciální výcvik. V případě ohrožení pána, jeho rodiny nebo majetku umí razantně a tvrdě zakročit. K rodině se chová láskyplně, je velmi věrný a rád se mazlí. K dětem má vřelý vztah. S jinými zvířaty v domácnosti vychází dobře, pokud byl s nimi jako štěně seznámen. K návštěvám se zpočátku chová odtažitě a je ostražitý, ale když pochopí, že jeho pánovi z jejich strany nehrozí žádné nebezpečí, je velmi přátelský.
Popis cane corso
Cane Corso patří podle FCI do skupina 2 - pinčové a knírači, molossové, švýcarští horští a salašničtí psi; sekce 2.2 - psi molosského typu, horští psi, bez zkoušek z výkonu. Oficiální zkratka pro ČR je CC. Využitím je to hlídací pes, ochranář, policejní pes, stopař.
Italský Corso pes dorůstá výšky feny 58 – 64 cm, psi 62 – 68 cm, Váha se pohybuje u fen v rozmezí 38 – 45 kg a u psů 42 – 50 kg. V průměru se toto plemeno dožívá 11 let. Hlava má širokou lebku, typického molossoidního typu. Tlama je kratší, čtvercového charakteru s širokými čelistmi, horní pysk překrývá spodní. Nos je černý s otevřenými nozdrami. Oči jsou středně velké a oválné, zbarvení záleží na barvě srsti, ale mělo by být co nejtmavší. Uši trojúhelníkovitého tvaru jsou nasazeny poměrně vysoko a visí podél hlavy. Krk je svalnatý a silný, trup robustní, ale ne podsaditý. Hřbet je rovný a dobře osvalený. Hrudník má hluboký a dosahuje až k loktům. Ocas je vysoko nasazený a u kořene silný. Končetiny jsou svalnaté a silné, přední tlapky jsou kočičí, zadní mají spíše oválný a kompaktnější tvar. Srst tohoto plemene je hustá a krátká, lesklá. Zbarvení je černé, olověně šedé, břidlicové, světle šedé, plavé, jelení červené, žluté či žíhané. U žlutých, červených nebo žíhaných je černá nebo šedá maska, která je pouze na tlamě.
Základní péče o psa
Srst Cane corso nepotřebuje žádnou speciální péči. Dobré je pravidelně kontrolovat uši, ve kterých se může objevit zánět. Cane corso potřebuje pevnou a důslednou výchovu, nesmí se s ním však jednat tvrdě. Přirozeně poslouchá autoritu rodiny a jeho výchova tak není příliš náročná, je však dobré nezanedbat základní výcvik. Jako štěně je nutné jej řádně socializovat na různé situace a kontakt s jinými zvířaty, psy a cizími dětmi. Toto plemeno vyžaduje pravidelný pohyb, ideální jsou procházky přírodou, příliš se nehodí pro běžné psí sporty, jako jsou například agility. Nehodí se pro celoroční držení venku. Potřebuje kontakt se svou rodinou.
Historie plemene cane corso
Cane corso pochází ze starořímského psa molosského typu Canis Pugnax, který byl používán jako válečný a arénový pes. Po pádu Říma a s postupem doby se upustilo od jeho původního účelu a začal se čím dál tím více používat jako lovecký a hlídací pes. Jeho obliba velmi vzrůstala a toto plemeno se rozšířilo po celé Itálii. Bohužel s postupem doby, kdy se změnil systém zemědělství a hospodaření, již nebyli tito psi tolik potřeba a plemeno téměř vymizelo. Malé populace Cano corso se zachovaly na jihu Itálie v oblastech Puglia, Lucania a Sannio, kde si jich roku 1973 povšiml profesor Francesco Ballotta a Dr. Antonio Morsiani. Roku 1978 začal program na obnovu tohoto impozantního plemene, podařilo se shromáždit 19 kusů toho plemene, ze kterých se podařilo Cane corso vzkřísit. Roku 1983 byl sestaven první standart plemene a roku 1987 bylo již registrováno 100 jedinců. V roce 2007 bylo plemeno uznáno FCI. K nám se první jedinci dostali na přelomu let 1996/1997 a v roce 2000 vznikl český klub chovatelů.
- FCI
- Pinčové a knírači
- Využití
- Služební plemena
- Velikost
- Velká plemena
- Původ plemene
- Itálie
- Výška v kohoutku
- 58 - 68 cm
- Hmotnost v dospělosti
- 38 - 50
- Věk
- 11 let
- Délka srsti
- krátká
- Péče o srst
- nepravidelná
- Vztah k dětem
- velmi dobrý
- Vztah k ost. zvířatum
- velmi dobrý
- Náročnost na výchovu
- náročný
- Náročnost na pohyb
- náročný
- Vhodné prostředí
- jakékoliv
- Využití psa
- společník
- Časová náročnost
- půl dne
Černý ruský teriér
(Tchiornyj Terrier)
Povaha plemene
Černý ruský teriér zdědil po svých předcích údajně jen to nejlepší - je vyrovnaný jako rotvajler, rozvážný i razantní jako knírač a mrštný a pohyblivý jako erdelteriér. Je to výborný hlídač, umí být ostražitý a v případě nutnosti i ostrý, svému pánovi je však velice oddán. Černý ruský teriér potřebuje pevnou ruku zkušeného chovatele, především pes může být hodně dominantní. Při dobré výchově je schopný se plně podřídit životnímu stylu svého pána. Je ale vhodnější chovat jej venku, i proto že velice dobře snáší zimu, pro kterou byl ostatně vyšlechtěn. Černý ruský teriér umí být velmi dobrý společník.
Popis černého ruského teriéra
Černý ruský teriér je velký a mohutný pes působící sebevědomým dojmem. Má robustní kostru, ale je dobře pohyblivý. Standardní výška u psa se pohybuje mezi 68 až 74 cm, fenka měří mezi 66 až 72 cm. Jeho hrudník je široký a hluboký, má dobře osvalená bedra a lopatky. Má dlouhou hlavu, souměrnou k celkové tělesné konstituci. Jeho charakteristickým pohybem je klus a cval. Má vysoko posazený ocas, který se kupíruje na 3 - 5 článků. Černý ruský teriér má dlouhou hlavu, souměrnou s celkovou konstitucí těla. Tlama je masivní, souběžná s linií čela. Společně s výrazným vousem dodává teriérovi charakteristický hranatý tvar. Uši jsou vysoko posazené, trojúhelníkové a přiléhají k lícím.
Černý ruský teriér zaujme na první pohled kromě své mohutnosti nádhernou srstí, která je pevná, hustá a pokrývá celé tělo. Její délka je od 4 až 10 cm. Má měkkou a dobře vyvinutou podsadu. Za svůj výraz vděčí černý ruský teriér zkrášlujícímu porostu, který mu na hlavě vytváří bradu, obočí a vousy. Barvu má černou, nebo černou s prokvétající šedivou.
Klasifikace FCI
Podle Mezinárodní kynologické organizace (FCI) je černý ruský teriér zařazen do skupiny II. Pinčové a knírači - molossoidní plemena a švýcarští salašničtí psi, oficiální zkratka v ČR je CET. Jeho původní využití bylo strážní a hlídací pes.
Základní péče o psa
Černý ruský teriér je plemeno náročné na péči o srst, musí se udržovat v čistotě a pravidelně kartáčovat. Ani výchova černého teriéra není jednoduchá, nehodí se pro začátečníky. Má sklon k dominanci.
Historie plemene černý ruský teriér
Černý ruský teriér patří k poměrně novým plemenům - byl vyšlechtěn v Rusku po druhé světové válce s cílem vytvořit mimořádně odolného psa, který by byl schopen snášet extrémně náročné klimatické podmínky. Jako základ byl pro nové plemeno zvolen velký knírač, postupně došlo ke křížení s erdelteriérem, rotvajlerem a novofudlandským psem. Poprvé byl veřejnosti představen v Rusku v polovině 50. let, od 80. let se ruský černý teriér začal objevovat i na významných evropských kynologických akcích a jeho obliba u chovatelů stoupla. V současnosti není sice v širokém povědomí veřejnosti, ale řady jeho chovatelů stále narůstají.
- FCI
- Pinčové a knírači
- Využití
- Služební plemena
- Velikost
- Velká plemena
- Původ plemene
- Rusko
- Výška v kohoutku
- 64 - 72 cm
- Hmotnost v dospělosti
- Věk
- 12 let
- Délka srsti
- dlouhá
- Péče o srst
- denní
- Vztah k dětem
- dobrý
- Vztah k ost. zvířatum
- velmi dobrý
- Náročnost na výchovu
- náročný
- Náročnost na pohyb
- náročný
- Vhodné prostředí
- jakékoliv
- Využití psa
- společník, hlídací
- Časová náročnost
- půl dn
:-O
(dobík, 26. 3. 2012 18:15)